O knize: 1913 / Hosté se o svátku sešli v domě kněze. Malé, ale světlé místnosti kněžského domu byly plné klábosení a hluku. Sluhové byli sraženi z nohou, kněz vítal hosty veselým pozdravem, vtipkoval a žertoval, jako vždy matka chodila kolem karmínově s potěšením. Den se blížil k večeru, ale stále bylo horko. Sluníčko vesele svítilo, vůně květin se vznášela ze zahrady do dokořán otevřených oken a odněkud ze sousedství, pravděpodobně z kuchyně, se šířily tak lahodné vůně, že duchovní chvílemi rozpačitě ztichli a kašlali, zároveň se podíval ke kuchyňským dvířkům, až to nakonec jeden z nich nevydržel. „A slunce zapadá,“ řekl dolgovský čtenář žalmů Mitrofanich, velmi hubený muž, napůl slepý a s dlouhým nosem, tenkým hlasem, intonujícím tenkým hláskem, „a je časné ráno! “ A smál se dlouho, tichým smíchem, jako by se celý třásl od hlavy až k patě. Duchovenstvo ho soucitně podpořilo a korpulentní maryevský farář s veselou tváří Fr. zažertoval Arkady hlubokým hlasem. "Slunce ještě ani nezapadlo a můj žaludek je tmavý a nudný!" Otec běžel, rozčiloval se, rozčiloval se, smál se, mnul si ruce, vesele mrkal. - Otcové a bratři, buďte trpěliví... brzy, brzy! Vběhl do kuchyně, vrátil se a záhadně se ohlásil. "Něco nefunguje s matčiným koláčem: začala to na jeden a půl sáhu a už ho nevytáhne z trouby." A koláč je úžasný... šťastný! Kdo to čekání nevydrží... Se smíchem se uklonil a rukou někam ukázal. - Prosím, pojďte do rohu!